Josef Kilian
Akademického malíře Josefa Kiliana jsem osobně poznal počátkem osmdesátých let minulého století. Byl to vysoký, silný člověk s neustálým úsměvem na tváři, kterého bylo slyšet všude. V jeho velkém, hřmotném zjevu byla ukryta vnímavá duše jihočeského patriota, milujícího rodnou jihočeskou krajinu a Čechy vůbec. Když mě pozval poprvé do svého ateliéru vysoko nad střechami Starého města a blízko Betlémské kaple v Praze, uviděl jsem prostornou podstřešní místnost, kde bylo na stojanech mnoho obrazů, dokončených i rozmalovaných. Josef Kilian pracoval vždy na několika dílech najednou. Vracel se v nich k jihočeským motivům, tak jak je měl ve své paměti i vzpomínkách a dával jim ve svých typických modrých a růžových tónech jeho osobitý charakter. Ta modrá byla snad dědictvím po velkém českém malíři Václavu Špálovi, který tak silně zapůsobil na českou krajinomalbu a dal jí silný a působivý výtvarný výraz. Ale vraťme se k počátkům Kiliánovy tvorby.
Narodil se dva dny před Štědrým dnem roku 1918. Dětství prožil v Soběslavi, maturoval v Táboře a těsně před okupací roku 1939 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze k profesoru Arnoštu Hofbauerovi. Po 17. listopadu 1939 byl s dalšími studenty transportován do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde byl dva a půl roku. Po návratu nastupuje opět do školy k profesoru Bendovi a Strnadelovi, kde v roce 1944 ukončuje studium. Ve válečných letech a po nich je silně ovlivněn kubismem, jak dokazuje řada obrazů z té doby např. Zátiší s konvicí, Krajina s kostelem a jiné. V kubistickém názoru je i celá řada velmi kvalitních kreseb, které jsou poměrně málo známé a zasloužily by samostatné vystavení i publicitu. Jsou ovlivněny francouzským malířstvím např. Derainem, Cézannem, ale i českým Kubištou a Fillou. Poslední jmenovaný byl právě v této době po válce profesorem na UMPRUM až do své smrti roku 1953. Např. obraz Süsserovy továrny v Soběslavi z roku 1943 poukazuje na silný vliv Cézanna v tonalitě barvy i kladení štětce.
V dalších desetiletích se jeho malba proměňuje, až v šedesátých letech dosahuje typické kiliánovské barevnosti v různých odstínech modré, růžové, žluté a okrové. Ke svému typickému výtvarnému názoru se dostává také prostřednictvím fauvismu, který je patrný v některých obrazech např. v Jihočeských stodolách z roku 1964. Všechny ty obrazy polí, mlýnů, blat, rybníků a vesnic s malebnými štíty selského baroka jsou malovány s chutí a láskou k jihočeské krajině. Mají zpravidla vysoký horizont, zejména ty, které zobrazují dálky. Pracuje důsledně s protiváhou vertikál v malých vesničkách a horizontál v poměrně široké štětcové malbě oblohy a třeba hladiny rybníků nebo řek. Takové jsou Lásenice, Jihočeský rybník a celá řada dalších. To jsou šedesátá a sedmdesátá léta. V osmdesátých letech Kiliánova tvorba jde dál a začíná malovat expresívnější krajiny jako Záblatský rybník nebo Jaro na Lužnici. Tady se v traktaci Jiroudkovské oblohy a horizontálních žlutí, modří a zelení dostává téměř na hranici abstraktní malby i když jsou to stále obrazy krajin, ale velmi uvolněné až téměř snové. Celý svůj život byl malíř Josef Kilian plenéristou, který chodil se skicářem po své jihočeské krajině a kreslil si záznamy, které pak rozpracoval v plátnech.
Malíř Josef Kilian prožil téměř celé dvacáté století. Namaloval stovky obrazů a kreseb, krajin i zátiší, které jsou v galeriích v Poděbradech, Praze, Kutné Hoře, Soběslavi, a ve sbírkách po celém světě, kde Josef Kilian vystavoval, např. ve Švýcarsku, Kanadě, USA, Francii, Německu, Dánsku, Rakousku a mnoha dalších zemích. Josef Kilian byl mimo jiné držitelem titulu zasloužilý umělec, Ceny hlavního města Prahy a čestného občanství své rodné Soběslavi. V letech 1968-1980 byl též náměstkem pražského primátora. Kromě malování byl politicky činný a věnoval se zejména oblasti kultury.
Někdy se mu říkalo malý Špála, ale ať už to bylo myšleno jakkoli, je ctí být srovnáván s tak velkým umělcem. V jeho díle je radost ze života a malování, krásný vztah k rodným Jižním Čechám, Praze a takové nám zůstává zachováno a zařazeno do moderního českého výtvarného umění 20. století.
Jiří Karbaš
