Tereza Zichová
Výrazná barevnost, hravost, šťavnatost. Anebo také poťouchlost, kterou spojoval s obrazy Terezy Zichové její učitel z Akademie výtvarných umění v Praze Michael Rittstein. Osobitý rukopis autorky experimentuje s linkou, hraje si s prokresleností, jež má místy charakter skici, aby hned vedle figuroval předmět vykreslený do nejmenšího detailu. Na podobném kontrastu funguje v obraze strnulý klid a někdy až útočný pohyb. Diváka na první pohled jistě zaujmou jasně rozpoznatelné náměty z pohádek, nám všem dobře známé postavičky z filmů Walta Disneyho i výrazně provedená zvířata všeho druhu. Některé postavy nebo jen zvláštní pozice jejich těl nás mohou ale také znejistit, něco nám připomínat, určitě jsme je už viděli, ale kde to jen bylo… Pro samotný zdroj všech těchto témat, dohromady skládajících surreálné výjevy na pomezí pohádky, akčního filmu a živého snu, by bylo potřeba proniknout do autorčina nevědomí. Zichové tvorba funguje na velmi intuitivním skládání příběhů, které mohou být zastřenou vzpomínkou na dětství, na hluboce zakořeněnou estetiku minulosti, přítomnosti, ale i budoucnosti. Jakousi spojující linkou obrazů posledních let je příběhovost. Stejně jako si lidé po staletí mezi sebou předávají příběhy, pohádky a legendy, tak i obraz příběh přebírá, vypráví a předává dál. A jak to tak bývá, obsah prvotního vyprávění může se stát na konci řetězu zcela odlišným. Podobně je tomu v malbách Terezy Zichové. Ty navíc fungují naprosto přirozeně bez nutnosti detailního výkladu. Obšírné vysvětlování by naopak diváka vytrhovalo z jeho vlastního putování světem, ve kterém se jako Alenka ocitá každou chvíli na jiném konci říše divů.
Zároveň v obrazech Zichové najdeme množství archetypálních symbolů, jejichž zdrojem může být řecká či egyptská mytologie, historie, umění renesance, baroka i klasicismu, ale také „vypůjčené“ náměty z televizní obrazovky či populární kultury. Nedílnou součástí obrazového prostoru se stal ornament, který v podobě opakujících se goril, Sněhurek, Elvisů či jednorožců proniká na oděvy, tapety i nahá těla postav. Zároveň se děj obrazu mnohdy odehrává na podlaze pokryté ornamentálními kachličkami, jimiž nás autorka zve do svého domácího, intimního prostoru. Je nám ovšem nabídnuta i alternativa v podobě průchodů a průhledů, které do obrazů Zichové pronikly poměrně nedávno. Ty nás lákají a zároveň znervózňují, neboť nikdy nevidíme, co je za nimi. Takové velké neznámo je součástí příběhu. Příběhu, který si píšeme každý sám. Zůstaneme v barevném světě, který navozuje ne vždy úplně přesvědčivý pocit bezpečí, nebo se vydáme jednou z temných bran na cestu do neznáma? Volba Terezy Zichové je jasná. Hlavně se nebát.
Kristýna Jirátová
