Vincenc Beneš - Národní divadlo od Střeleckého ostrova

Expresivní, výborně zkomponovaná momentka v duchu dobového senzuálního realismu je výborným reprezentantem autorova období plného tvůrčího nasazení. Až monumentálním dojmem působící plátno vyniká Benešovým nezaměnitelným, živelně uvolněným rukopisem, vycházejícím z moderních fauvistických proudů, avšak s pochopením malířského odkazu velikánů české krajinomalby Antonína Slavíčka a Jindřicha Pruchy. Do hledáčku Benešova zájmu se tak často dostalo zpodobení proměn krajiny či města v různých ročních obdobích. Výsledkem jeho častých kresebných procházek byla plátna naplněná pohybem, vyzařující energii a zdůrazňující organickou jednotu architektury a přírodního prostředí jako nevyčerpatelného zdroje věčného půvabu daného místa. Osobitá práce akcentuje malířovu vytříbenou schopnost vyjádřit zamýšlenou atmosféru hlavního města v její barevné i tvarové celistvosti.

Vincenc Beneš

Narodil se 22. 1. 1883 ve Velkých Lišicích u Chlumce nad Cidlinou a zemřel 27. 3. 1979 v Praze.

Malíř a grafik.

Během let 1896 – 1902 studoval na reálce v Hradci Králové. Od roku 1902 pak studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze pod vedením profesora Emanuela Dítěte a Emanuela Krescenze Lišky. Své studium zde ukončil v roce 1904, kdy přestoupil na Akademii výtvarných umění v Praze. Zde nejprve nastoupil k Vlaho Bukovacovi, poté přešel do krajinářské školy Rudolfa Ottendelfa, kde již zůstal do konce studií do roku 1908. Stal se členem tzv. Osmy (sdružení pokrokových umělců – Kubišta, Filla, Procházka, Kubín). Od roku 1909 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1911 byl spoluzakladatelem nově založené Skupiny výtvarných umělců. S Otakarem Nejedlým založil v Praze soukromou malířskou školu. Od roku 1912 se pod vlivem umění Picassa a Braqua dopracoval až k analytickému kubismu. Po roce 1914 se od kubismu postupně odklání a nahradil racionální přístupy smyslovým zážitkem. Po první světové válce se přiklonil k moderní krajinomalbě. Od roku 1919 společně se svým přítelem Otakarem Nejedlým maloval krajiny z bojišť legií. Po roce 1925 se vrátil k odkazu Matisse a k neoklasicismu. V tomto období zobrazoval především jihočeskou krajinu z okolí Písku. Za hlavní ve své tvorbě považoval barvu a uvolněnost, živý impresivní svazek barvy a světla. Po poslední návštěvě Paříže, roku 1931, převzal kolorismus od Pierra Bonnarda a své malby výrazně barevně oživil. Účastnil se mnoha výstav doma i v zahraničí.